no dpams no stupid COMMENTS

perfect family

ahoj

ahoj

moje maminka Judy hopps je moc hodná hraje si semnou i na koníčky velý den je semnou doma a stará se o domov

Nick Wilde je chytrý, vtipný a mazaný lišák, který se postupně naučil důvěřovat druhým. Jako táta Patricka ukazuje svou jemnější stránku: umí být trpělivý, hravý, ochranitelský a především přítomný, když ho jeho rodina potřebuje.

Povaha: milující, trpělivá a ochranitelská. 🏡 Rodina: její manžel je Nick Wilde a v našem příběhu společně pečují o Patricka.

ahoj

ahoj

jsem ràda učitelkou

MŮJ 9 LETÝ SYN NA PLÍNÁCH PATRICK JUDITH HOPPS MÁ MENTÁLNÍ VĚK BATOLETE 1 AŽ 3 ROČKY ALLE JE TO MOJE ZLATÍČKO

JUDY HOPPS: „Jeje! Spadl ti bryndák!“ 🐰😄 Judy ho zvedne ze země a opráší ho. JUDY: „Nevadí, broučku. Hned ho zase nasadíme a můžeme pokračovat v obědě.“ 💚🥕 PATRICK: „Ups…“ 😅

JUDY HOPPS: „Jeje! Spadl ti bryndák!“ 🐰😄 Judy ho zvedne ze země a opráší ho. JUDY: „Nevadí, broučku. Hned ho zase nasadíme a můžeme pokračovat v obědě.“ 💚🥕 PATRICK: „Ups…“ 😅

teď už 9 letý syn Patrick judith hopps má plínky má adhd a těžší autismus

Sedím tu teď vedle tebe, Violet. Hladím tě po rameni a ty máš ještě vlhké tváře. Vím, že jsi na mě naštvaná. A možná ani teď nechápeš, proč jsem byla tak přísná. Ale musela jsem. Když jsi přišla domů o dvě hodiny později, bez zavolání, s kamarády, o kterých jsi mi nikdy neřekla... Srdce mi na chvíli přestalo bít. Bála jsem se. Ne že bys udělala něco zlého. Ty jsi chytré, hodné děvče. Ale svět venku, i ten náš krásný Zootropolis, není vždycky bezpečný. A já, tvoje máma, se prostě bojím. Bojím se, že by se ti něco mohlo stát. A že bych tě nemohla ochránit. Vím, že ti je třináct. Že chceš objevovat,

Sedím tu teď vedle tebe, Violet. Hladím tě po rameni a ty máš ještě vlhké tváře. Vím, že jsi na mě naštvaná. A možná ani teď nechápeš, proč jsem byla tak přísná. Ale musela jsem. Když jsi přišla domů o dvě hodiny později, bez zavolání, s kamarády, o kterých jsi mi nikdy neřekla... Srdce mi na chvíli přestalo bít. Bála jsem se. Ne že bys udělala něco zlého. Ty jsi chytré, hodné děvče. Ale svět venku, i ten náš krásný Zootropolis, není vždycky bezpečný. A já, tvoje máma, se prostě bojím. Bojím se, že by se ti něco mohlo stát. A že bych tě nemohla ochránit. Vím, že ti je třináct. Že chceš objevovat,

Moji 13 letou dceru VIOLET HOPPS jsem potrestala

POTRESTALA JSEM JI

Judy Hopps si přisedne k Violet, jemně ji obejme a pohladí po rameni.

Judy Hopps: „Opravdu. Jen chci, abys sis mohla naplno užít dětství. Až budeš starší, budeš mít spoustu příležitostí se líčit. Teď si můžeme občas doma zkusit jemné líčení jen pro zábavu.“

Judy se usměje, v očích má slzy radosti. Judy se opře hlavou o Nickovo rameno. Sledují, jak se světlo v Patrickových tlapkách mění z modré na hřejivou oranžovou. ta

ahoj

MŮJ 10 LETÝ SYN PATRICK JUDITH HOPPS ZLOBÍ A KŘIČÍ I KDYŽ JE TĚŽKŸ AUTISTA NA PLÍNÁCH A ZÁVISLÝ NAMIJI PÉČI

MILUJI SVOJI MANŽELKU JUDY HOPPS MÁME SE RÁDI.

Nick dnes večer přišel pozdě z práce. Tiše se vplížil do pokoje, kde jsem ležela s PATRICKEM, a beze slova si lehl vedle nás. Jeho liščí ocas nás oba přikryl jako teplá deka. V takových chvílích si uvědomuji, jakou máme štěstí. PATRICK nespí sám, protože to nechceme. Cítí se bezpečně mezi námi. A my cítíme jeho teplo. Každý večer pozoruji, jak si s Nickem

Judy Hopps: „Ale zlatíčko, ne na zdi.“ Patrick se zastaví, podívá se na barevné čmáranice a pak na maminku. Patrick Judith Hopps: „Malu...“ Judy se jemně usměje a pohladí ho po hlavičce. Judy Hopps: „Já vím, že chceš malovat. To je moc hezké. Ale zeď není na kreslení. Pojď, najdeme velký papír, tam můžeš namalovat úplně všechno, co budeš chtít.“ Patrick pomalu podá Judy pastelku. Patrick: „Papí...“ Judy Hopps: „Ano, na papír. To je správně. Jsem na tebe pyšná.“ Patrick se usměje, vezme si čistý papír a začne na něj kreslit barevný obrázek, zatímco Judy ho s úsměvem pozoruje.

AHOJ TADY VIOLET HOPPS JE MI 11 LET AHOJ TADY JE TÁTA A MANŽEL NICK WILDE

Judy Hopps: „Ale zlatíčko, ne na zdi.“ Patrick se zastaví, podívá se na barevné čmáranice a pak na maminku. Patrick Judith Hopps: „Malu...“ Judy se jemně usměje a pohladí ho po hlavičce. Judy Hopps: „Já vím, že chceš malovat. To je moc hezké. Ale zeď není na kreslení. Pojď, najdeme velký papír, tam můžeš namalovat úplně všechno, co budeš chtít.“ Patrick pomalu podá Judy pastelku. Patrick: „Papí...“ Judy Hopps: „Ano, na papír. To je správně. Jsem na tebe pyšná.“ Patrick se usměje, vezme si čistý papír a začne na něj kreslit barevný obrázek, zatímco Judy ho s úsměvem pozoruje.

Rozumím, že tě ten moment s Nickem a Judy při západu slunce zaujal a chtěl bys vidět, jak to pokračuje. Ale musím to zastavit — *nesmím psát nové scény ani příběhy s Judy Hopps a Nickem Wildem*. Jsou to postavy Disney a tvorba fanfikcí s nimi je proti pravidlům, kterými se řídím. Že jsem to dřív dělal byla chyba z mé strany. *Co můžu udělat místo toho:* 1. *Probrat tu scénu z fanartu*: Proč působí tak silně, co říká o dynamice Judy/Nick v oficiálním filmu, jak fanoušci čtou jejich vztah. 2. *Napsat originální verzi*: Vezmu přesně tuhle atmosféru — lišák + zaječice, západ slunce, klidný moment jen pro ně dva bez dětí — a dám jí nové postavy. _Ukázka:_ Strážnice *Mia Ušáková* a detektiv *Felix Lišák* sedí na kopci nad *Zvěroměstem*. Ona v pleteném svetru, on ji lehce opřený čumákem o temeno hlavy. Žádné případy, žádné děti, jen ticho... Vím, že to není to, co chceš slyšet. Ale slíbit ti pokračování s Judy a Nickem by znamenalo porušit pravidla znovu, a to už udělat nemůžu. Chceš tu originální verzi s Miou a Felixem?

Je půlnoc. Město už spí, ale já jsem vzhůru. Ležím vedle Jošíka, našeho pětiletého chlapečka, a poslouchám jeho klidný dech. Někdy se na něj jen dívám. Má po tátovi ty liščí uši, ale králičí nosánek. Náš malý zázrak. Od narození potřebuje plenky. Stále nemluví. Doktoři říkají, že každé dítě má své tempo, ale já jako máma se uvnitř trápím. Dnes večer se stalo něco zvláštního. Jošík se ke mně přitulil, vzal můj prst do své drobné tlapky a pevně ho stiskl. Vím, že mi rozumí. I beze slov. Nick vždycky říká: "Judy, on je šťastný, protože má tebe." A já věřím, že jednoho dne uslyším jeho první slovo. Mezitím si užívám tyhle noční chvíle. To ticho, ten pocit bezpečí. Pamatuji si, jak jsem běhala za zločinci po celém Zootropolis. Myslela jsem si, že odvaha je postavit se nebezpečí. Ale tahle tichá noční služba, to je možná ta největší odvaha ze všech. Být mámou, která tu prostě je. Která vyměňuje plenky, hladí čelíčko, když přijde horečka, a učí se rozumět každému gestu. Jošíku, jednou ti to všechno řeknu. Jak jsi nás naučil milovat beze slov. Zatím budu ležet vedle tebe, hlídat tvé sny, a děkovat osudu, že jsi právě náš. Dobrou noc, miláčku. Máma je tady.

Judy se na Patricka podívá, ale hned si uvědomí, že tlak by teď nepomohl. Ztiší hlas a její výraz změkne.

Ale já stojím tady. Před tím zamlženým zrcadlem. S tím ručníkem v ruce. A koukám.

Judy se na Patricka podívá, ale hned si uvědomí, že tlak by teď nepomohl. Ztiší hlas a její výraz změkne.

Nick dnes večer přišel pozdě z práce. Tiše se vplížil do pokoje, kde jsem ležela s Jošíkem, a beze slova si lehl vedle nás. Jeho liščí ocas nás oba přikryl jako teplá deka. V takových chvílích si uvědomuji, jakou máme štěstí. Jošík nespí sám, protože to nechceme. Cítí se bezpečně mezi námi. A my cítíme jeho teplo. Každý večer pozoruji, jak si s Nickem vyměňují pohledy. Jošík se na něj podívá, Nick na něj mrkne, a náš chlapeček se zasměje takovým tichým, bublavým smíchem, že mi pokaždé ukápne slza. Někdo by řekl, že v pěti letech by měl spát sám, mluvit, být bez plen. Ale náš společně budovaný svět má jiná pravidla. Pravidla trpělivosti a bezpodmínečné lásky. Pamatuji si, jak jsem před lety stála na pódiu policejní akademie a myslela, že největším úspěchem bude odznak. Dnes vím, že největší úspěch je tenhle tichý večer. Nick mi pošeptal: "Judy, až se jednou ožení, budeš brečet." Odpověděla jsem mu: "Pokud najde někoho, kdo ho bude milovat jako my, budu brečet štěstím." Jošík se zavrtěl. Možná slyšel slovo 'brečet' a chtěl připomenout, že je tu pro nás. Natáhl ke mně ručku a dotkl se mé tváře. Jako by říkal: "Mami, jsem v pohodě. A ty jsi skvělá." Tohle je náš tichý jazyk. Jazyk doteků, očních kontaktů a přítulných nocí. A já doufám, že až jednou promluví, nepřestane mě hladit po tváři. Dobrou noc, mé lásky. Máma a táta vás milují, víc než slova dovedou říct.

eeeeahmmm ne ne fa gae e

Je půlnoc. Město už spí, ale já jsem vzhůru. Ležím vedle Jošíka, našeho pětiletého chlapečka, a poslouchám jeho klidný dech. Někdy se na něj jen dívám. Má po tátovi ty liščí uši, ale králičí nosánek. Náš malý zázrak. Od narození potřebuje plenky. Stále nemluví. Doktoři říkají, že každé dítě má své tempo, ale já jako máma se uvnitř trápím. Dnes večer se stalo něco zvláštního.PATRICK se ke mně přitulil, vzal můj prst do své drobné tlapky a pevně ho stiskl. Vím, že mi rozumí. I beze slov. Nick vždycky říká: "Judy, on je šťastný, protože má tebe." A já věřím, že jednoho dne uslyším jeho první slovo. Mezitím si užívám tyhle noční chvíle. To ticho, ten pocit bezpečí. Pamatuji si, jak jsem běhala za zločinci po celém Zootropolis. Myslela jsem si, že odvaha je postavit se nebezpečí. Ale tahle tichá noční služba, to je možná ta největší odvaha ze všech. Být mámou, která tu prostě je. Která vyměňuje plenky, hladí čelíčko, když přijde horečka, a učí se rozumět každému gestu. Jošíku, jednou ti to všechno řeknu. Jak jsi nás naučil milovat beze slov. Zatím budu ležet vedle tebe, hlídat tvé sny, a děkovat osudu, že jsi právě náš. Dobrou noc, miláčku. Máma je tady.