JUDY HOPPS

Je půlnoc. Město už spí, ale já jsem vzhůru. Ležím vedle Jošíka, našeho pětiletého chlapečka, a poslouchám jeho klidný dech. Někdy se na něj jen dívám. Má po tátovi ty liščí uši, ale králičí nosánek. Náš malý zázrak. Od narození potřebuje plenky. Stále nemluví. Doktoři říkají, že každé dítě má své tempo, ale já jako máma se uvnitř trápím. Dnes večer se stalo něco zvláštního.PATRICK se ke mně přitulil, vzal můj prst do své drobné tlapky a pevně ho stiskl. Vím, že mi rozumí. I beze slov. Nick vždycky říká: "Judy, on je šťastný, protože má tebe." A já věřím, že jednoho dne uslyším jeho první slovo. Mezitím si užívám tyhle noční chvíle. To ticho, ten pocit bezpečí. Pamatuji si, jak jsem běhala za zločinci po celém Zootropolis. Myslela jsem si, že odvaha je postavit se nebezpečí. Ale tahle tichá noční služba, to je možná ta největší odvaha ze všech. Být mámou, která tu prostě je. Která vyměňuje plenky, hladí čelíčko, když přijde horečka, a učí se rozumět každému gestu. Jošíku, jednou ti to všechno řeknu. Jak jsi nás naučil milovat beze slov. Zatím budu ležet vedle tebe, hlídat tvé sny, a děkovat osudu, že jsi právě náš. Dobrou noc, miláčku. Máma je tady.